Čivava aneb láska na druhý pohled

Chihuahua, ten či ta? Asi zklamu, nevím. Stejný problém mají i jiná americká plemena.

Pro mě - ta čivava. Holky jsou čivavy a kluci čivaváci. Tolik gramatika. V mém podání.

Teď proč druhý pohled? První patřil tibískům. Zamilovaný, samozřejmě!

Čivavy, to je kapitola sama pro sebe. Jest psáno, že je to malý psík s velkým srdcem. Já bych upřesnila z vlastní zkušenosti, že je to malý rváč s velikým sebevědomím. Ne, že by se rvaly s lidmi, ještě jsem se nikde nedozvěděla, že by čivava někoho zakousla, či vážně zranila. Ale každý chovatel čivav mi dá za pravdu, že čím větší pes, tím zuřivější reakce. A obzvláště, jedná-li se o kus žvance! To neznají míru! Ba i při podezření, že je v poledne ohrožena jejich večeře, jsou s to ji bránit i za cenu života! Pochopitelně toho druhého. Synovcův pitbul je pokaždé tak zmaten, že uléhá na záda a podřizuje se těm neodbytným piraním tak dalece, že nakonec zbaběle vyklidí válečné pole - místo, kde holky baští (kuchyně) - a fňukajíc se dožaduje pánečkovy náruče. A to má bezmála 30 kg . Prostě odvaha, někdy hraničící s hazardem, je pro tyto pidi psy plemenným znakem. Dalším „skoro plemenným“ znakem je jejich neuvěřitelná schopnost protáhnout se takřka kdekoliv a vyskočit kamkoliv. S touto schopností by mohly směle na olympiádu. A nakonec smysly. Zrak, prý nevalný u psů, mají čivavy ostříží, jedná-li se o pochoutky psům nepovolené, uložené na „spolehlivých a nedostupných“ místech (viz. výše).  Paměť. Co se jednou naučí, znají do konce života? Omyl! Když se jim nechce, nepamatují si vůbec nic. Ale naprosto pekelně si pamatují, kam co dáte za mlsky!! Čich. Tak ten mají opravdu skvělý! Šunka v igelitu? Žádný problém. Nákupní tašky plné nedovolených pochoutek? Ihned vědí, co která taška obsahuje a hurá do ní. Éčka neéčka, je to bašta - salámek, párečky, buřtíčky, atd. - zmizí v těch kilo a půl vážících kyselinách na to šup. Že je to zavařené ve folii? Pche! Čich je neomylný! A folie se rozcupuje a „...áááách, to je lahoda“. S bříšky jako tenisáky je nezajímáte ani vy - pánečkové! Jó, když vytrávíme: „ahoj maminko, co nám dáš papat?“ To nás znají. Chuť. Noční můra chovatelů čivav. Jak jim něco jednou přestane chutnat, raději zhubnou na kost, aby donutily chovatele zkusit něco nového. Ale co jim jednou zachutná, jsou schopné ládovat do sebe po kilech. No a nakonec sluch. Já mám tu zkušenost, že slyší i trávu růst, ale poslouchat, no to ne! Budu je volat, to neslyší, lehounce zašustí pytlík od piškot - všechny jsou u mě! Namísto jmen pak používám k přivolání kouzelné slovo „piškotek!!“ a vím, že přiběhnou všechny. Pokud jde nakoupit někdo jiný, používám slova: malé kulaté Opávia namísto: kup piškoty, jelikož bych se těch prďolek jen tak nezbavila. Ostatně, zkušenost s přivoláním: jméno versus piškotka mám i u tibísků.

Tak, to je o čivavách asi vše. ?!?!?! Vůbec! Je to jen zlomek toho, jaké jsou! Ale jedno se jim nedá upřít. Jsou naprosto unikátní co se týče poměru vlastností a postavy. Tolik lásky a radosti v maličkém tělíčku čivavy nemá opravdu obdoby se žádným jiným plemenem psů, co znám. A věřte, že tibískové jsou láskou naplněni až po okraj. Jenomže čivava tou láskou opravdu překypuje! Proto mi dovolte trošku poezie:

Věnováno Kubíčkovi a čivavím holkám Haničce, Uničce a Čikince.

©  2006 An-Ki-Ro